Desná u Litomyšle

Starobylý příběh z Litomyšle, Dolního Újezda a Desné

KŘÍŽEK KŘIVOPŘÍSEŽNÍKŮV

Proklusal Horní městskou branou, zvanou "Německá" a hned za hradbami odbočil podél polovyschlého potoka Drahošky k řece Trstenné. Mělkým brodem řeky, pramenicí u Ostrého Kameme až u moravských hranic, s vodou tak vydatnou, že otáčí mlýnskými koly v německém Lauterbachu, českých Benátkách i starobylé Litomyšli, projel na městská bělidla, kde místní pláteníci bělili své zboží slunkem a vodou.

Litomyšl zůstává v údolí za ním, jak stoupal na návrší, oddělující údolí Trstenné od údolí Oseckého. Až nahoře, na táhlém hřbetu, táhnoucím se ode dvora Fridrichova až k zámecké oboře Vrátičce nad Nedošínem, tam teprve svou kobylu Lucinu, navyklou spíš na chomout než na starodávné selské sedlo, zastavil.

Před ním půvabný úval potoka Desinky, studeného a čistého s klikatým korytem, razícím si cestu mezi kopečky předhůří Vysočiny. Tam někde nahoře proti proudu, v pásmu borových lesů a pískovcových skal, v kraji loupeživého rytíře Toulovce, tam leží jeho Kamenné Sedliště - jeho domov, jeho šenk, pole. Pak otočil kobylu k městu za sebou. Domy kolem sáhodlouhého náměstí s vysokou věží rathausu uprostřed, na protějším návrší mnohé věže kostelní a vznosná bílá stavba litomyšlského zámku.

Právě tam byl dnes předvolán. Tam vyhrál. On, šenkýř Král ze zapadlé podhorské dědiny vyhrál! Byl chytřejší všech těch pánů na zámku i dole ve městě. Celé tři stovky, celých pět kop zlatých šajnů je jeho.

Popravdě - jeho by být, neměly. Půjčil si je beze svědků a písemného ujednání od svého souseda na Sedlištích a slíbil jejich vrácení RUKOUDÁNÍM, jak bylo mezi sousedy zvykem. Když ale soused odešel na pravdu Boži a žena jeho vyžadovala navrácení, zapřel půjčku jí a dnes i před vrchnostenským soudem na zámku. Odpřisáhl "na hodinu", že peníze poctivě vrátil a nikomu nic nedluží. Přísaha "na hodinu" znamenala v té době pohrůžku, že v případě přísahy křivé, nepravdivé, nedožije se křivopřísežník více než hodiny ode chvíle, kdy křivě přísahal a smrtelný hřích tak spáchal.

Ať věří, kdo věří, šenkýři už tenkrát o svém svědomí zbytečně dlouho nepřemýšleli a netrápil se jim příliš ani šenkýř Král.

Snad právě proto odjíždí od soudu na koni, zatímco jiní, poctiví a věřící, mezi jimi i ošizená vdova plouží se nekonečnými stežníky pěšky.

S veselou a bez výčitek svědomí chvílemi klusal, chvílemi nechával jít Lucinu krokem, pořád za humny dlouhé vsi Osíka, pořád nahoru kopcem proti toku Desinky, pořád k Oujezdu a Desné. Tam na dolním okraji Desné, v místech "Na hraničkách", kde vyježděná cesta přiblížila se až na hranu prudkého srázu nad potokem, právě tam se to stalo.

Jel právě volným cvalem, litomyšlský zámek svítil svou bělostí daleko dole uprostřed širé litomyšlské kotliny a Lucina už cítila, že po prudkém klesání na podhájí budou skoro doma. Snad jen špatně došlápla, snad klopýtla, ale tím pohybem přetrhl se zpuchřelý řemen pod sedlem a jezdec vyletěl po hlavě do kamení, co stežník lemovalo. Splašený kůň se sedlem, pletoucím se mu do noh, zabočil na prudký svah a zdivočel natolik, že v krkolomných přemetech válel se strání dolů.

Mlynář Kysilka stál v té době na vantrokách a nevšední divadlo pozoroval. Hned věděl, že nahoře přihodilo se neštěstí. Spolu s chalupníkem Švihlem šplhali k horní cestě. Tam už pár lidí křísilo šenkýře Krále. Na spánku zela mu krvavá díra. Když přivedli zraněného k vědomí, vyznal se tento před mlynářem, který byl tenkrát konšelem, že peníze nevrátil a žádal, aby byly vdově vráceny. Pak skonal. Bylo to právě hodinu po tom, co křivě přísahal.

Vrchnost litomyšlská nařídila, aby na paměť celé události byl na místě neštěstí zasazen kamenný kříž s nápisem:
"Zde na tomto místě zabil se pádem z koně křivopřísežník Král ' LP 1750"

(Na námět příspěvku p. Františka Hurycha ze 70 let starého čísla časopisu "Od Trstenické stezky", kterému příběh ten vypravovala babička Krejzová a pamatovala prý, že děd její vezl mrtvolu královu na Kamenné Sedliště).
Převzato s časopisu Trstěnická stezka

VAVŘINEC TOULOVEC, loupežný rytíř

V pískovcových skalách za Vranickým potokem s mnohými společníky a četnou čeledí sídlel loupežný rytíř Toulovec. Zajížděl odtud do Moravy, dobýval tu tvrze a města, a kořist svážel do svého sídla.

Ale doma zase vládl rukou měkkou a mnohá dobrodiní činil Proseči a jejímu okolí, zvlášť chorým, a zbožný byl. A žebrák každý žehnal jeho štědrosti. Však také nesly lány mladočovské, desenské a budislavské, a pak ta kořist z Moravy…
Zas žebrák chromý od Litomyšle do sídla Toulovcova zavítal. Z Hostýna, “kde máti Boží divy tvoří,” šel přes Hanu žírnou a podél Trstenice do Čech.

A přišel do sídla Toulovcova neprosil jak jiní žebráci, ale s rytířem si mluviti přál.
A rytíř přišel k žebrákovi a ten mu prál, vděčnost za dobrodiní že pudí ho sem na Skály. A líčil, jak zbrojí moravští rytíři při zemské hranici a města že se s nimi spojila, aby na Toulovcovi pleny jeho pomstila.
A již prý slyšet třeskot zbraní v lese pohraničním a ržání koní předvoje.
A spěchal sem.
Srdečně stiskl rytíř ruku chorému žebráku a ujistil ho, že naň vzpomene, až bude po boji.
A ihned s nařízením ke tvrzím Toulovcovým na silnici litomyšlské vyjel rychlý posel sděluje, že mají se jen brániti, ne však postup moravské výpravy zdržovati, té že on sám čeliti chce na Skalách a s krvavými hlavami nepřítele odrazit.

Prosečtí hned obsadili silně brány a obranná místa v městečku.

A když výprava moravská přímo k Proseči zamířila, přispěchal sem Toulovec s celou silou svou a v čelo obrany se postavil.

Rozlícení Moravané takto o něm v ležení svém zpívají:

Loupíš naše statky, hrady,
béreš peníze, vše zboží,
ničíš pole, naše sady,
přijde na tě dnes trest Boží.

Ale Prosečtí zatím vítězně odrážejí útoky Moravanů, pak v nestřežené chvíli na ně vypadnou a ženou je k Desné zpět. Konečně zastavila se výprava na útěku, neboť Prosečtí se zase domu vraceli, aby vítězství své velikými oslavili hody.
A hodovali, co zatím pomstychtivost Moravanů jiný proti nim vymyslila plán.
V hodování svém nepozorovali vítězové, že za noční tmy podezřelé postavy na rozličných místech ke stodolám se plíží, zde něco kutí a zase tajně odcházejí.
A když vítězstvím spití Prosečtí bezpečně, jak domnívají se, ku spánku se položili, zahučí pojednou úzkostlivě zvon, lid vybíhá do tmy, kterou na čtyřech stranách k obloze šlehající plameny ozařují. Proseč hoří na čtyřech stranách za to, že chránila Toulovce.
Ranní slunéčko jakoby nechtělo se prodrati mraky kouře nad městečkem.
Tu nad tím popelem se svěšenou hlavou a slzou v oku stojí Toulovec. Kol něho Prosečtí, konšelé i lid. Přerušiv trapné mlčení, promluvil takto Toulovec:

“Nic netrapte se sousedé! Já na stavbu vám všecko dříví z lesů dám a nad to všecky své lesy kolem Proseče v zápis na věčné časy ode mně vezmete. A zase vstanou vaše domky z popele a spokojenost se v nich uhostí. Toť vůle má, toť přání mé!”
A právě slunko prorazilo mraky kouře nad spálenou Prosečí ...

převzato (citace z knihy) http://www.knihovna-cr.cz/z-dob-serych-davnych